Nemůžu...

22. dubna 2015 v 20:55 | Evka
Jako nadpis jsem zvolila nemůžu, proč?? Protože je to nejvýstžnější slovo pro tento "případ". Kamarádka je vietnamka a exotika je v dnešní době pro kluky mnohem víc než klasika, když to tak nazveme. Bohužel můj pěkný, vtipný, okouzlující a nejlepší kamarád se nám asi zamiloval. Průser nebo štěstí? Já si připadám, tak špatně když s ním někam jdu a kamarádka ho úplně vypouští, pro koho je to pak nejhorší? Já - lehce zamilovaná to the best kamaráda, on - zamilován do mé kamarádky a ona - stále od něj utíká a nechce si připustit pravdu. Že by něco na způsob milostného trojúhelníku, který nebyl omylem z jedné strany uzavřen? Nejsem dokonalá jako každy, al eproblémem je zradit nebo zůstat věrnou a zžít se stím?? Pár dní si už lámu havu, protože blbá hra Kámen, nůžky, papír dělá ještě větší problémy než nějaká Flaška.

Hra:
- Kluk příjde ke každé holce a zeptá se jestli si zahraje. Výhrou pro něj je od dívky pusa a ona si pak ustanoví svou, při náklonosti štěstí. Bohužel někomu to štstí nepřeje a kdykoliv hraji, tak prohraju... Sázka je sázka, ale někdo í nemusí plnit, jako kamarádova vysněná. Je to špatnost a zvrhlost dávat nejlepším kamarádovi pusu (i když nevinou a přátelskou), když je ona poblíž nebo se na něj vykašlat a hrát si na sraba? Problém života, že...
 

18. kapitola - Operace s novými přáteli

10. března 2015 v 10:43 | Evka |  Anděl pomsty
Collin byl z Jareda uchvácen. Jeho životní předurčení bylo, aby se potkal s někým takovým a jemu se to povedlo do 20 let... Měl totiž tušení, že je něco v nepořádku.
"Leslie, jdu to vytáhnout, bude to asi bolet, ale jinak to nepůjde. Jestli ti to poůže něco říkej, možná si potom neuvědomíš tu bolest. Budu se snažit, aby to bylo co nejméně bolestivé" poslední větu řekl spíše pro sebe. Byl nervozní, ale nechtěl to na sobě dát znát.
"Dobře, já a Jared jsme andělé, Jared je anděl..." nestihla to ani doříct, protože na zem dopadlo operační nářadí. Sandy s Collinem stáli zaraženi a upřeně hleděli. Docela vtipný pohled, ale v té chvíli to byla extra novinka, kterou se zdálo, že nic nepředčí.
"Emm, cože prosím??" Sandy se ozvala lehce rozrušeně, ale velmi jí to zajímalo.
"Slyšeli jste dobře a když budete, tak hodní a dostanete to svinstvo ze mně, tak vám to vysvětlím. Platí, protože Jared taky potřebuje ošetřit" hlavu měla stále položenou na stole a už byla nesvá z ticha.
"Pardon, jdeme na to, ale prosím domluv to" jak řekl, tak se pustili do práce a vyprávění dojemných a důležitých věcí pokračovalo.
"Takže: Jared je andělem Pomsty - po svém otci. Já jsem dcera anděle Spásy. Wolf - Jaredův otec - do mně dal nějaké drogy a mám teď nějaké nadpřirozené schopnosti. Normálně je má pouze Jared. Není to únosce, ale můj přítel, se kterým jsem si prožila dobré i zlé za tu dobu co jsem byla označovna za zmizelou. Pravděpodobně jsem ve znamení lišky a Jared ve znamení vlka. Postřelili nás, drželi v zajetí, pronásledovali a chtěli nás poněkolikáté zabít. Auuuuu!!!!!" pytlík s drogami byl venku, ale rána stále nebyla zašítá. Při Lesliině výkřiku stál Jared na nohou vedle Collina a pevně ho svíral za zápěstí. Collin jen vyděšeně zíral na svou namodralou ruku.
"Co jsi jí provedl!?" stisk zesílil a ruku stále nenabívala přirozené barvy.
"Jareda, to je v pohodě, nech ho to prosím dokončit, ať to mám za sebou" zavrčela skrz zuby a přitom mačkala Sandino tričko. Jared kývnul a šel si zase lehnout. Stehy už potom zašívala Sandy, protože on na to byl příliš roztřesený.

"Díky," slezla ze stolu a chtěla pomoci Jaredovi, bohužel jí velmi píchlo v boku, kde jí operovali. Místo ruchlému pohybu, který si představovala, že provede se velmi pomalu šourala. "Pojď pomůžu ti a neboj, je mi dobře." Když se Jared postavil dala mu jeden velmi procítěný polibek.
"Kde jsi vzal parfém" zeptala se ještě se zájmem.
"To není parfém" spiklenecky se usmál a čekal co si tipne.
"Tak co to je??"
"To je tajemství" zasmál se svým přirozeným smíchem, ale když do něj šťouchla tak se přiznal:"To jsou moje feromony" - zašeptal jí do ucha. Strnula a ještě jendou vdechla vůni. Velmi jí to voňelo.
"Hrdličky, my jsme pořád tady" popíchla je Sandy a připravovala dezinfekci. Jared obrátil, pohled, protože se trochu červanal. Lehl si na stůl a zavřel oči, Less uchopila jeho ruku, kterou vřele přijal. Deinfikování a zašití jeho ran vypadalo strašně. Bolest vnímala s ním a připadalo jí, že to cítí ještě víc intenzivněji než on. Jediné pozitivum bylo, že její zdeformovaná ruka mu pomáhá od bolesti. Pohladila ho palcem po ruce a ve své mysli ho utěšovala. Po nějaké době usla.

"Haloo, vstávej" směje se Sandy a třese Lesliiným ramenem. Jared už poklidně odpočívá a ránu má ošetřenou. Less se probudí a unaveně zívne, zjistí, že už nemá Jaredovu ruku ve své a, že je ráno.
"Spala jsem asi dlouho, že??" nevině se zasmála a doufala, že to v jejich situaci není velký prohřešek.
"To nevadí, ale mi se teď musíme omluvit, míříme do školy. Neboj nikomu nic neřekneme, ale radši přes den nikam nechoďte, přece jen je venku plno lidí. Doneseme vám jídlo a vodu tady máte." Collin se usmál a hodil si batoh na záda.
"Jo, papá. A dávej si na něj bacha" zamávala na ní Sandy a mrkla. Sakra, cože?? Ta holka se zbláznila, nebo mi ušlo něco velmi důežitého, když jsem spala... Jared pořád spal, a tak Leslie zkusila jestli to pořád umí. Zaměřila se na židli u stolu a představovala si jak se deformuje. Židle se ani o milimetr nepohla a stále stála na stejném místě.

Stála tam velmi dlouhou dobu a pohledem posouvala židli - pouze pohledem, takže bez efektu.
"Ahoj, oni jsou ve škole??" ozval se Jared za Lesliinými zády a ta úlekem zakopla. On už vypadal velmi fit a tak se bez obtíží postavil a pomohl jí na nohy. Po dlouhé době se na ní usmál. Až teď si všimla jak moc mu porostly vlasy a měl i lehkou změnu v rysech.
"Díky, už jsou ve škole. Říkali, že nám přinesou něco na jídlo, ale neříkali v kolik se vrátí" když to říkala už si jí Jared přitahoval k sobě. Políbil jí a sedl si na pohovku, Less si sedla na něj a usmála se, protože jí to přišlo jako velmi příjemná změna oproti těm pár dnů předtím.
"Co jsi to dělala?" zeptal se s zájmem.
"No, chtěla jsem vyzkoušet jestli ještě něco umím, ale už jsem zase obyčejná. Co hlava??"
"Ty nejsi obyčejná, si jedinečná osoba, které si moc cením a, kterou miluji," znovu jí políbil a přitáhl si jí blíž. "Mimoto cítím se dobře, ránu mám už zacelenou."
"Taky tě zbožňuju" polibek mu oplatila a znovu se usmála. Jared jí zatím Položil ruce kolem krku a pomalu je dával níže. Přejížděl jí jemnými prsty po křivkách. Leslie mu zase pložila ruce mezi lopatky a nehybně čekala jak to bude pokračovat. Ruku už měl pod tričkem, ale jako správný gentleman zvedl tričko ouze ze zadu, a tak ze předu měla odkryté břicho a kousek žeber. Začal jí líbat a postupně tričko vyhrnovat. Stačila mu k tomu jedna ruka a druhou tedy přejížděl po jejím břiše. Hladil jí, ale když přejel místo, které měla zašité ucukla. Jednou rukou ho chytla lehce za rameno a trochu se odtáhla.
"Děje se něco?? Udělal jsem něco špatně?? Leslie, musíš mi to říct..."
"Promiň já jen, že nemůžu, já..."
"Já se omlouvám, měl jsem si to uvědomit" pohladil jí po krku a dal jí ještě jeden něžný polibek.

Leželi vedle sebe pod dekou a ani jeden nemyslel na nic jiného než na to jestli to zvoral on nebo te druhý. Jaké to dilema... Po nějaké chvíli někdo zaklepal na dveře. Jared byl okamžitě na nohou a vruce pevně držel židli, zatímco Leslie měla jemně uchopenou přikrývku a tiskla se k ní.
"Nevylekali jsme vás??" ozvalo se od příchozích i s následými výjeky.
"Pardon, síla zvyku, se chránit před vším co může dýchat??" omluvil se Jared a lehce snesl židli na zem.
"Emmm, jo zapomněli jsme se domluvit, na nějakém signále, že jsme to my a né nikdo jiný" zvažovala situaci nahlas Sandy.
"Tady máte jídlo" pošepal Leslie Collin a sedl si vedle ní. V krabičce s jídlem byla zeleninová polévka a brambory s masem.
"Moc díky. Jste vážně moc milí, že se o nás, tak staráte i když nemusíte. Nevím co bychom si bez vás počali. Jo a Jared si půjčil tvé tričko a já od Sandy, nevadí??" s obavami vrhla do prostředí další otázku Less a čekala na odpověď. Jelikož Sann se bavila v druhém rohu s Jaredem, tak Less s Collinem.
"Vůbec ne, stejně jsme vám přinesli ještě nějaké oblečení. Máš pořád ráda oranžovou??" zářivě se na ní usmál a on mu úsměv oplatila.

Jared se asi po deseti minutách vydal za ní i s haldou oblečení. Tvářil se zmateně, ale nevyjadřoval se co ho vyvedlo z míry. Asi se to nehodilo, vzhledem k situaci - dva kluci a dvě holky. Leslie spoléhala na to, že jí to řekne až budou sami. Slušné vychování chybí plno lidem, ale proč nechybí zrovna Jaredovi. Byla velmi nedočkavá co se dozví, ale nedovolil jí to vysmátý Collin, který stále seděl napravo od ní.
"Lásko, myslíš, že bychom si mohli promluvit?? Omluvili byste nás prosím??" když žádal o opuštění místnosti, nedíval se na Collina, ale stále na Leslie. Byla zmatená, protože jeho pohled byl prosebný a žádostivý.
"Emm, jasně, ale měli jsem se Sandy nápad, že ona by pak vzala tebe Jarede na malou obchůzku perkem, aby sis obhlédl okolí a já tady zůstal s Lelsie, protože jí by někdo mohl snadno poznat" zvedl se a trochu nejistě zvedl obočí.
"Bylo by fajn kdyby jsi poznal mé okolí a měl by jsi jsi jít na vzduch" usmála se Less a energicky se usmívala.
"Dobře, ale nechci být venku moc dlouho. Zatím ahoj lásko" pslední větu jen zašeptal. Zvedl Leslie k sobě a políbil ji. Byl to jiný polibek než vždy (a né jen tím, že Jared poprvé strčil Leslie jazyk do pusy), protože v tom byl strach, že už se nepotkají.
"Pá, za chvíli se uvidíme"

Collin byl dva metry od Leslie. Zkoumavě jí pozoroval a na něco se připravoval. Less z toho byla v rozpacích, ale pouze se narovnala a zkoumala šedou místnost. Nebezpečí jí vždy přitahovalo, stejně jako Jared, ale tohle bylo neznámé. Až příliš neznámé. Odkašlal si.
"Napadlo mě jestli jsi mě měla ve škole ráda??" strčil si ruce do kapes a snažil se o úsměv.
"Jo, ale nevěděla jsem co můžu mít a teď je všechno jiné. Mám Jareda, jsem na útěku, permanentně po nás střílí, jsem jako nějaký mariňák na souši. Proč se ptáš??" ochranitelsky si zkřížila ruce na prsou a netrpělivě čekala na odpověď.
"Napadlo mě, že mi něco dlužíš, víš jak jsme vás zachránili, ošetřili, dali vám potřebné věci..." zvedl se a šel k Leslie. Byl teď odhodlaný splnit svůj úmysl.
"Co chceš??"
"Tebe" přišel k ní blíže a dotknul se jejího ramene. Ramínko jí sklouzlo.
"Tohe není cena za-"
"Užíj si to nebo ho nemáš ráda. Udělej to pro něj. On nemá čím zaplatit. Rozumíš??" slzy se jí kutálely po tváři a neznatelné přikývnutí, bylo zkázou. Oblečení z Leslie sklouzávalo a polibky na její chladné kůži byly mrazivé. Nebylo v nich ani kousek lásky, citu, porozumění, vše chybělo. Jeho ruce přejížděly po Lesliině těle a ona stále plakala. Musela to udělat, aby je nevyhodili a neudali.
"Zapoj se" řekl a další polibek skončil na jejích ústech. Šíleně se snažila, aby ho uspokojila, ale bylo to těžké. Poddala se mu a nechala se jím vést. Musím, musím, to zvládnu!!!
Rána a dveře se rozletěly. Byl to Jared, celý udýchaný a v očích zvíře. Collin se od ní odtrhl a vystrašeně hleděl na příchozího. Leslie věděla, že by se teď k němu neměla přibližovat, ale musela. Rozběhla se a skočila mu do náruče, srdceryvně brečela.
"Promiň, ale musela jsem" omluvala se i když věděla, že je to kničemu.
"Co jsi to s ní dělal. Ty...!!" skočil na něj a dal mu pěstí. V jednom momentu bylo na zemi šíleně moc krve. "Ta tvoje blbá holka skončila v příkopu. Zkusila to na mě a dopadla špatně, měl by sis jít hledat krasotinku. Padej!!!" zuřil a teď zvedl v jedné ruce Collina a hodil ho pět metrů přes místnost. Potom se Collin zvedl a vyběhl ze dveří.
Jaredův pohled sklouznul na Leslie a nevěděl jak se má tvářit. Choulila se ke zdi a stále byla nahá. Sebral proto oblečení z postele a podal jí ho.
"Proč jsi mu to dovolila??" jeho hlas se lámal.
"Protože říkal, že musíme zaplatit a peníze nemáme a že jestli tě mám ráda tak to udělám. Nechtěla jsem, ale..." říkala to a oblékala se.
"Nahaž nějaké věci do dvou batohů, opět musíme zmizet. Zvládneš to??" přikývla a začla dávat věci do batohů.

17. kapitola - Útěk do ulic

13. prosince 2014 v 21:26 | Evka |  Anděl pomsty
Hmmm, výjměčná, ale kvůli návykových látek od nějakého blázna. Blázen drogy, dává bláznům. Fajn, aspoň to nemá jen stinné stránky. Jako například zdeformování mého přítele a-. Sakra, na co to myslím! Nesmím se už zaobírat ostatními... Myšlenky se Leslie honily hlavou a byly velmi pod úrovní. Byla sobecká a jakoby bez citu.
"Leslie??" Jared hledal Less po celém lese, ale nemohl jí najít. Zmizely všechny věci a ona mu nic neřekla. Začínal se strachovat, ale uviděl oheň z netopíří jeskyně. Jasně že tam byla, ale nevypadala jako ona, byla rozcuchaná a počmáraná. Zaujatě pozorovala tvora, který stál naproti ní. Byla to liška, ale bylo divné, že liška se bála Leslie a nebylo to naopak.
"Jé, Jarede, podívej našla jsem pro nás večeři. Konečně něco normálního!" radovala se a vyběhla za ním. Vypadala doslova jako blázen, ne jako předtím, že chtěla rodit smrčky, ale já opravdový psychopad.
"Emm, to je fajn, ale to nemůžeme. Je to živá bytost a přece jen obyvatel lesa, v podstatě jsem její najemníci. Co když tahle jeskyňka patří jí?? Nenapadlo tě to?? Co jsi s ní udělala??" zkoumal jí tím typem pohledu jako vůbec nechápu co se děje... Bylo velmi sporné komu přeskočilo, Jared chtěl platit lišce za nájem a Leslie dělala velmi, velmi pozoruhodné věci...
"Co bych jí měla dělat??" otočila se na lišku a ta pouze zakňučela a stáhla se.
"Neříkej že ti to příjde normální!!" začal řvát a vztekat se.
"Dost Jarede, mi nikdo nebude říkat co můžu a co ne!!" zase se to stalo. Jared byl odmrštěn, ale tento krát tam byla zeď jeskyně. Náraz byl tvrdý a velmi prudký. Bouchl se do hlavy a to spustilo následné krvácení. Zmaten se zvedl do sedu a položil ruku na zraněné místo na hlavě. Když poté spatřil svou ruku, uviděl krev. Hlava mu masivně krvácela, neměl moc času, protože mohl každou chvíli vykrvácet. Stalo se to...
"Ohhh, ne!!" Less byla zase na chvíli normální. Zpamatovala se a dokonce její zorničky nabraly klasického vzhledu. Vrhla se k němu na zem a zkoumala ránu. Byla velmi hluboká a zanícená.
"Uteč..."
"Cože??" skoro jí nerozumněl, protože slzy jí znemožňovaly mluvit.
"On tě najde... Ty schopnosti se zesilují čím víc, protože oni za chvíli příjdou kde jsi a zabijí tě" mluvil už pouze z polospánku, ale bylo nemožně se ještě něco dozvědět. Oni o nás vědí?? On neumřel... Ochch ne... Napřímila se a snažila si vyčistit myšlenky.
"Jarede, poslouchej mě. Musíš se o mě vzepřít, protože musíme zmizet. Už mi to všechno došlo. Utečeme do ulic a dostaneme se do nemocnice. Vůbec se nemusíš bát, já náši identitu zamaskuju" jako by jí doopravdy slyšel přikývl a zvedl ruku. Lelsie se okamžitě chytla příležitosti ho odtamtud dostat a jeho ruku si nemotorně přehodila kolem krku. Stačilo se pouze zvednout a odtáhnou toho kluka několik kilometrů k nemocnici, aby je nikdo nepoznal. Pouze nemožný úkol, ale co by pro něj nezkusila. Otočila se na lišku, která se stále krčila v rohu. Ukázela na Jareda a naznačila rty slovo promiň. Zvíře do pomoci moc nebylo, ale bálo se, že by pak mohlo za trest skončit nad ohněm. Přiběhlo k nim a kouslo Jareda do kotníku.
"Néééé!!!" chtěla lišku odehnat, ale potom si uvědomila, že je to jediná možmost jak se obou dostat z lesa. Uchopila druhou nohu a i s liškou posouvaly jeho tělo z jeskyně. Byl oto velmi přitažené za vlasy, ale proč ne, když toho umí využít...

Na kraji lesa už byly vidět světla a všechen ten městský ruch. Opodál spěchali lidé a jakoby si nikdo nikoho nevšímal.
"Zmiz," zasyčela na lišku a opět si klekla k Jaredovi. Jeho rána vypadala hrozně a navíc do pokousaného kotníku chytl infekci. Kéž by ho tady nomohl dotáhnout králíček...
"L-"
"Jarede!! Slyšíš mě?? Na maskování použiju bahno, budeme vypadat jako méně cení lidé. Zvládneme to. V nemocnici to nějak ukecáme" snažila se o úsměv, ale málem se rozbrečela. Byla štěstím bez sebe.
"Skvělý nápad, ta liška je tvůj druh. Jsi stejně chytrá jako ona" pohladil jí po obličeji, ale více sil neměl. Měl nápad ještě něco dodat, ale to už mu na obličeji přistála první vrsta špíny. Vypadáme jako prasata. Co víc si přát, když se po dlouhé době vracíte do civilizace..
"Jarede, musíš se vzchopit, jinak to nevyjde. Musíš jít, aspoň tak trochu. Můžeš se o mě opřít a slibuji, že se tě pokusím udržet nad zemí. Myslím si, že můžeme ujít i několik metrů." vyhoupla ho na nohy a pomalu se loudali do města. Jared toho moc nevnímal, ale Leslie všechno. Viděla svou bývalou školu - Sv. Valentina, na školních dvorcích své bývalé spolužáky a taky svého bývalého idola. Collin byl sice trochu emo, ale pěkný. Motaly se vedle něj i dvě holky. Jednu znala pouze z vidění. Jmenovala se Kristina a podle všeho nikdy nebyla moc oblíbená, ale už se asi věci změnily. Ta druhá byla Sandra, její poměrně dobrá "kamarádka". Less projel záchvat vzteku a smutku. Kristině začaly hořet vlasy, okamžitě to vzbudilo rozruch, ale ona si ničeho nevšímala.
"Co to děláš?? Musíme jít co nejvíc do stínů, aby si nás nikdo nevšiml a ty tady podpaluješ holku. Blázníš??" koukal se na ni jako na cvoka, sice už ty drogy docela zvládala, ale tohle bylo moc. Zase má pravdu... On se na mě dívá!!!! Collin si jí všiml, uchopil Sandru a vydal se směrem k nim.
"Pohni jdou k nám" cukla sebou a kulhala od školního pozemku. Zapomněla však, že přišli z druhé strany a tím směrem kudy se vydali byla slepá ulička. Argg.
"Leslie??" Sandra se ozvala asi metr od nich a hleděla na ně jako na mutanty.
"Já, já nejsem žádná Leslie" snažila se zachránit situaci, ale bylo to k ničemu.
"Jasně, že je to naše Less. Kde jsi byla, víš že tě všichni hledali a prý že tě unesl nějaký maniak z policie" Přibížili se blíž k nim.
"Nikdo, mě neunesl. Utekla jsem sama a Jared není maniak. To jeho otec. Prosím nikomu neříkejte, že jste nás viděli. Potřebuju se dostat do nemocnice."
"Neboj se pomůžeme vám, jen tenhle kluk je ten tvůj únosce??"
"Opakuji že to není únosce, pomohl mi přežít. Chytají nás, byli jsme už i postřelení. Nemáte tady nějaký volný přístřešek??" snažila se být milá, ale už dlouho nemluvila s nikým jiným než s Jaredem.
"Jasně, pomůžu ti s ním. Je to kousek od našeho domu. Pamatuješ si kde bydlím??" Collin doopravdy převzal váhu Jareda.
"Díky" zaznělo od Jareda a Less zároveň.

"Jsme tady" oznámila Sandra a otevřela dveře suterénu. Pokynula rukou a téže přivítala ostatní - nově příchozí. Kluci vpadli dovnitř a Leslie hned za nimi.
"Co se vám stalo, myslím ty zranění??" na Collinovi bylo dobré, že nikdy nezbytně nerozbíral minulost, protože sám jí neměl dobrou.
"Jareda pokousala liška a má zanícenou ránu na hlavě. Je velmi hluboká. Jak nám chcete pomoci?? Nejsem si jistá, že to půjde, ale byla bych ráda kdyby ano. Mám o ně strach."
"Sandro, mrkni se kde je to kousnutí od lišky. Já se podívám na tu hlavu" tak strašně se změnil... Je to teď úplně vůdčí typ. Jak se mohl takto proměnit??
"Můžu?" postavila se vedle Collina a shlížela na Jareda.
"Jsi už nějak zaučená?? Víš já se Sandy teď studujeme zdravotnictví" usmál se a věnoval se zranění.
"Já umím ošetřovat trochu jinak. Chceš to vidět" přikývl a udělal jí místo. Leslie s ním začínala flirtovat. Položila ruku na Jaredovo čelo a začala se svými "kouzly". Sandy s Collinem nedokázali pochopit jak to dělá, protože rána se znatelně zlepšila.
"Úchvatné!!" oba zářili, ale potom si Sandy vzpomněla: "Tobě ale taky určitě něco je ne??"
"Jo, dali mi do těla nějaké drogy, díky kterým dokážu tohle a mnohem víc. Ještě včera jsem se kvůli toho chovala jako blázen. Teď se to snažím držet na uzdě. Vyndáte mi to svinstvo z těla??" otočila se na zachránce s obavami v očích.
"Pokusím se. Ještě nějaká novinka??" Collin se protáhl a protřel oči.
"Emmm, je toho plno, ale taková zásadní věc je, že Jared je Anděl Pomsty. Nevěříte že??" sklopila pohled a snažila se uklidnit myšlenky, které se jí v hlavě zase začaly množit v chaos.
"Jsem emo a na takové věci věřím. Podívej" zvedl ruku kde měl uvázaný křížek, na němž byl klasický znak krista, ale navíc tam byl ďábel.
"Zajímavé a co ty Sandy??"
"Já věřím Collinovi" zářivě se usmála a zamrkala. Bylo zřejmé, že se jí Collin líbí a ne jen on, ale i Jared. Nebudu se vztekat. Já to zvládnu diplomaticky.
"Nejdřív z ní vytáhněte ty drogy, já počkám. Rozumíte??" ležel na pohovce a se zavřenýma očima mluvil. Něco jako vědma...
"Jistě, jak si přeješ" řekl Collin rozvážně.

Kámoš a flirt?? Úplná hloupost říkala jsem si, ale co když ta myšlenka je jen zástěna, proto, že moje podvědomí chce flirtovat a dostávat kluky do takzvané pasti... Spolužačka si myslí, že s jedním klukem flirtuji a dle mně je to úchvatný kamarád a, že by se mnou chtěl chodit blbost.
Konverzace o přestávkách: "On se na tebe dívá tak jinak. Tak mile víš, nechová se jako blbec, jako vždy..." poznala jsem na ní, že se rozplývá štěstím z něčeho neskutečného a pro mě to bylo zvláštní, protože to neumím pochopit. Vím že mi přeje to nejlepší jako já jí, ale trochu mě to děsí...
Pohled je triumf každého člověka, když ho umí používat. Dívky se pod pohledem klukyů mohou i roztéct, ale proč se nepoužívá pojem, že se kluk roztekl při pohledu na dívku?? Jistě, kluk má ten stav když se jí podívá do výstřihu nebo na zadek, ale fakt je, že někteří výjmeční jedinci - kteří by měli být v muzeu - jsou absolutně normální a bez jediné části klučičí úchylnosti.
Takže dámy, postavte se před zrcadlo a naučte se svádět a mužům to pak oplaťte...
 


16. kapitola - Omamné látky

25. listopadu 2014 v 15:36 | Evka |  Anděl pomsty
Noc byla chladná a mrazivá. Oba leželi vedle sebe a choulili se k sobě. Less spala celou dobu bez probuzení, ale Jared neměl klidnou noc. Bál se o ní... Měla nemoc nebo jí cestování velmi unavuje a proto se chová zvláštně?? Skvěle, jsem při smyslech dřív. Chudák malá. Lásko, já ti pomůžu. Dedukce... Byli jsme odděleně uvězněni u mého otce, našla mě pod nějakým podpůrným smyslem, spali pod dohledem,... Spali pod dohledem. Sakra co mi to říká!! Jasně!! Jared už měl tušení co se děje, ale nejdřív musel své tušení oprávnit důkazem, který se skrýval na Lelsiině těle. Odkryl z ní deku a vyhrnul tričko. Pomalu jí studenými dotyky studoval břicho. Prsty jemně přejížděl po jejím těla a hledal jizvu. Našel ji, byla po žebry ataky byla velmi zanícená. Úlek z toho že měl pravdu byl děsivý. Co když se něco ještě předtím stalo i Rafaelovi??
Lehce chytl Lelsie za rameno a snažil se ji probudit. Spala tvrdým spánkem, ale po neodbytné ruce, která do ní strkala se nakonec probrala.
"Ahoj" řekla omámeně a vzala si nabízenou mikinu, protože jí byla zima.
"Ahoj, musím ti něco vysvětlit a zároveň tě zpovídat. Nezlob se jesli budu dotěrný"
"Emmm, dobře, spusť" už to Less začalo zajímat. Propletla prsty s Jaredovými a sedla si do tureckého sedu naproti němu.
"Chováš se teď zvláštně a mi to nedalo spánku. Uvažoval jsem o tom a pak s tě prohlídl, jen břicho, aby to bylo jasné. Měl jsem dedukci, že ti do těla dali drogy s omamnými látkami. Je mi z toho špatně, ale je to pravda. Pod žebry máš jizvu kudy ti to vpravili do těla. Musíš mi říkat jak se cítíš, zhlediska zdravotního i psychického. Ránu máš zanícenou a proto musíme do nemocnice. Vyrazíme hned nebo později??"
"Blázníš?? Nesmím do nemocnice, na co myslíš, že by asi přišli ty jejich skvělé vzorky. Určitě by si mysleli, že jsem zasažena kriptonitem nebo něčím z vesmíru a navíc co to v sobě vůbec mám... Z čeho by mě asi obvinili, za takové svinstvo by jsme dostali doživotí" prohodila rukama a byla absolutně na dně.
"Co když se ti něco stane??" strachoval se Jared a pohladil svou přítelkyni po tváři.
"To je druhá věc, ale neboj se. Vymyslíme kompromis" snažila se o úsměv, ale bylo to velmi zajímavá grimasa.
"Dobře, ale kdyby tě to bolelo tak mi to musíš říct a teď se mi podívej na tělo a řekni jak se cítíš, přesně" kývl k ní a zvedl se. Čekal jaká bude Lesliina reakce, ale podivil se. Ona pouze seděla a znatelně si to užívala. Žádné sexuální narážky a ani nic podobného.
"Jarede, vážně pěkný pohled, upřímně jako vždy," oba se zasmáli. "Ale nevím. Necítím to co jindy. Připadám si lehce mimo. Jako kdyby mi bylo úplně jedno jestli teď umřu. Připadám si straceně opomínaná." zvedla se a začala hladit strom. Dokážeš si představit, že příroda je důležitější než my?? Já ano, jen se podívej na ty nádherné struktury kůry těch vzrostlých stromů-"
"Budeš ještě dlouho mluvit takové blbosti?? Prosím, vím že jsi zdrogovaná, ale tohle ne" doslova škemral, aby stěmi žvásty přestala. Sice věděl, že je to marné, ale plán byl jasný. Přispůsobit se bláznovi. Vyhoupl se na strom a lezl výše. Ladně šplhal až ke špičce velkého smrku.
"Máš výborný nápad. Spát na stromě je možná mnohem více ekosystémové než ležet na jejich kořenech. Co myslíš, že se stane když na nich budeme spát. Možná se mi narodí malé stromečky" byla štěstím bez sebe a začala se škrábat nahoru. Lezla dál a dál a na konci jí dokonce Jared podal ruku. Stáli na větvi a užívali si překrásný výhled na obzor.
"Já myslím, že se ti ty stromky klidně mohou narodit, ale podstata toho, aby se ti narodily je, že na stromě musíš usnout. Bohužel to musí být v úplné koruně nejvyšího stromu v lese. Jiné východisko vážně není" když už mluvil s omámeným tak ve velkém.
"Skvěle! Jdeme spát??" větev se pod nimi prohýbala, ale jiná možnost nebyla.
"Promiň"
"Co-" ještě nestačila ani doříct větu a Jared jí vrazil. Dostala velmi uspávací dávku pěstí. Lítají tady hvězdičky nebo se mi to zdá?? - poslední myšlenka Less při vědomí.

Byli na stromě, ale o trochu níže. Větev tady byla silnější a stabilnější (co víc si přát když bydlí v podstatě na stromě a na jehličí). Jared ani neusnul, stále pozoroval Lesliinu modřinu, která postupně měnila barvu. Byla velmi šikovně usazená na lícní kosti a lehce u oka. Nic zlomeného sice neměla, ale fialové to měla slušně.
"Čus, pamatuješ si minulý den??" ptal se a seděl v unavené poloze. Měl rozkročené nohy a ruce sklesle v jejich úhlu. Byl nahrbený, ale odhodlaný neusnout vyčerpáním z minulé noci, kdy ohlížel jizvu po vniku toho svinstva.
"Hmmm, ne. Co se dělo??" byla absolutně mimo a hleděla na Jareda jako toho největšího debila.
"Chtěla jsi aby se ti narodilo hejno smrčků, vrazil jsem ti, máš na obličeji velkou modřinu, jsem unavený, dáváš mi zabrat a jsi mega cvok. To je asi tak všechno zhrnuto do jedné stručné věty"
"Cože?? Že bych jako porodila stromky?? Ach ne, horší to snad být nemůže... Neuvažoval jsi co by mohl být spouštěč všeho tohohle dění kolem mně??" mrkala a snažila se zaostřit, protože stále byla rozespalá.
"Spouštěč!!," najednou byl ready a hned věděl o co tady jde. "Jsi génius!! To je ono. Spouštěč toho všeho musí být myšlenka. Převážně myšlenka na mě. Pojď, honem vyzkoušíme něco s tím myšlenkovitým útokem!" přecházel z místa na místo a byl velmi rozrušený.
"Ne, to můžeme vyzkoušet potom. Teď si musíš odpočinout. Už úplně vidím jak se tě veverky bojí. Máš strašné kruy pod očima. Jedl jsi vůbec?? A taky doufám, že jsi pil" chovala se teď jako maminka v pokročilém věku, která má první dítě.
"No..." do přiznávání nebyl ani jeden z nich nikdy profesionál.
"A dělej. Jsi blázen!! Jo, jsi. Víc než já s těmi prášky. Hned vypiješ půl litru vody, sníš jablko a usneš nejméně na šest hodin."
"Lelsie, ne. Já nechci spát"
"Hned!" zase z ní sílila ta mocná holka, která to zdědila po svém otci - andělu.
"Až se probudím, tak to zkusíme okamžitě" už jen vyjednával. Žádné odmouvání a poze ano paní.

Jared ležel na dece a snažil se usnout, ale myšlenka, že na to přišel mu nedala a musel o tom přemýšlet. Nervozita mu stiskla cíp podužky a poté tento pohyb opakovala nadále. Lelsie, která to pozorovala se rozhodla, že si k němu lehne.
"Proč nespíš??"
"Nemůžu usnout, musím přemýšlet-" Lelsie už nechtěla, aby zase mluvil a proto mu dala polibek. Tak dlouho jsem necítila jeho rty na svých. Jeho jemný dech, pošimrání těmi střapatými vlasy,... Proč jsme se nemohli najít dřív??
Protože to byl osud...
"Co jsi to říkal??" najednou se napřímila a byla v pozoru.
"Nic"
"Já jsem ale něco slyšela... Říkal jsi neco, že to byl osud, ne??" připadala si zmateně, ale věděla, že něco slyšela.
"Já jsem to, ale neřekl nahlas" ležel na zemi a zkoumal její oči.
"Ohh, já jsem ti právě přečetla myšlenky nebo se mi to zdá??" oba dva byli zmatení. Ani jeden nepromluvil ani slovo. Snažili se věřit, že to není pravda.
"Ty drogy tě naučily trvale číst myšlenky, ale kdyby jsi byla normální člověk bez čehokoliv navíc, tak by to nemělo stejnou reakci. Radši nechci zjišťovat jak, by to potom vypadalo" zvedl se, chytl Less za ruku a táhl jí dál od jejich spánkového místa.
"Ne, jdi spát" vzpírala se a škubala rukou lomcoval jí vztek, ale Jared byl umanutý. Šel dál a dál, ale najednou pustil její ruku a odletěl tři metry daleko. Byl doslova odmrštěn.
"Áááá!!!" ten neoblomný a neohrožený kluk, brečel bolestí. Skučel a válel se po zemi. Držel se za hlavu a třásl se. Byl to hrozný pohled.
"Néé, to néé," běžela za ním a vztek vystřídal strach. Když se dotkla jeho hlavy, tak se sklidnil. Nehýbal se a jen přerývaně dýchal, měl roztrhlé obočí a krvácel z pusy. "Ty nejsi spouštěč, ale mé silné návaly citů. Musím se toho zbavit. Jarede, prosím vzbuď se" ruku měla stále položené na jeho hlavě.Jared začal probouzet, jako by si prohodili tělesné savy. Leslie teď byla hrozně vyčerpaná a Jared se cítil nabit energií.
"Co jsi to provedla?? Toto neumím ani já... Mohla jsi úplně ztratit vědomí. Nikdy už to nedělej" káral jí jako malé děcko, ale Leslie to bylo jedno. Nedokázala uvěřit, že je výjmečná.


Nejlepší zprávy přichází ráno. Ráno je prý moudřejší než večer, avšak je to pravda?? Možná ano možná ne, ale pravý čas na zprávy, ketré vás potěší je celá. 00:00 - to je ten pravý čas. Vychází to málo komu, ale proč to aspoň nezkusit?? Nevěřil, věří. Stačí k tomu pouze tato doba. Nic víc ke štěstí nepotřebujete.
Včera jsem byla sama, celý večer. Byla jsem z toho skleslá, protože nemám ráda tmu. Říkala jsem si, že na mě všichni kašlou, ale najednou mi přišla esemeska. Že bych se spletla?? No, uvidím, nejdřív bych si jí mohla přečíst. Na dispeji mobilu stálo: Máš čas?? Jistě, že jsem ho měla, ale nevěděla jsem kdo píše. Podívala jsem se na facebook. Byla tam úplně ta stejná zpráva... Psal mi Lukáš - kluk z kvinty, se kterým se bavím sotva od začítku roku. Pousmála jsem se, že píše aspoň někdo. Bylo sice 22:30, ale proč ne?? Psali jsme si velmi dlouho, myslím, že až do ráno, avšak v tu usudovou hodinu (minutu) nešlo přehlížet: Jsi hodná, mám tě rád i za tu krátkou dobu co se bavíme. Doufám, že tě neztratím. Byla jsem mimo. Tuto větu jsem ke své osobě neslyšela už dlouho. Bylo to milé...
Věříte na osudové chvíle?? Ne?? Je čas stím začít. A to hned... Nikdy nevíte co získáte...

15. kapitola - První nácvik

3. listopadu 2014 v 14:37 | Evka |  Anděl pomsty
"Jarede??" zašeptala Less když se vzbudila. Stále byla na jeho zádech a odpočívala. Její energie pomalu nabývala na síle a taky už si Leslie nepřipadala na pokraji sil.
"Ano?? Jak se cítíš? Je to doufám lepší než předtím, spala jsi asi dvě hodiny" oznámil jí a přiklekl si k zemi, aby mohla slézt.
"Díky, mám teď pár otázek... Je tvůj otec mrtvý a jak se to naučím ovládat a-" Jared jí přerušil a usmál se na ni.
"Zpomal!!," zasmál se svojim uličnickým úsměvem a pokačoval. "Neboj všechno tě naučím a doopravdy nevím jestil můj otec zemřel. Je ale velká pravděpodobnost, že ano. Víš ty jsi cennější než já, takže i když jsi nezkušený začátečník, tak jsi silnější než já a můj otec dohromady. Jsi prostě dar." Leslie teď hleděla do země a nic neříkala, byla oněmělá.
"Myslíš že to moje matka věděla?" pořád nebyla schopna se mu podívat do očí.
"Ne, myslím že ne. Je malá pravděpodobnost, že by na to sama přišla a pochybuji, že by jí tvůj otec vystavoval nebezpečí a řekl jí kdo je," vzal si jí do rukou a Leslie se k němu přitulila. "Já jsem ti to taky nechtěl říct kdo jsem, ale nevím... Něco mě táhlo ti to říct, protože jsi jiná. A už vím čím..." usmál se a dal jí pusu na čelo jako malému dítěti.
"Chtěla by ho poznat, ať byl jakkýkoliv tak to byl můj táta a já chci, aby žil," zvedla hlavu a čekala jak odpoví. "Nejde aby žil?? Nemají to andělé jinak?"
"Ne, promiň. Smrt ani žádný vyšší člověk neoblbne. Je mi to líto" přitiskl si jí ještě těsněji k sobě, ale Leslie se vzpřímila.
"Jarede??"
"Ano?" jasně zpozorněl a čekal.
"Je mi sice šestnáct, ale víš... Chtěla bych s tebou mít miminko. Chlapečka nebo holčičku, to je mi jedno" seskočila na zem a sedla si do trávy a opřela se o kmen stromu. Jelikož byli ve velmi odlehlém lese, tak stromy byly velmi staré a široké. Jared si sedl vedle ní a chytl Less za ruku. Nevěděl co by jí měl říct...
"Vždyť, vždyť no ani nevíme jak by to pak s tím dítětem dopadlo. Jsme dva úplné protiklady," nechtěl to brát jen z té špatné stránky a tak dodal: "Ale měl bych s tebou miminko moc rád Lelise. Bylo by celé po tobě..." Less se k němu otočila a sedla si mu na nohy. Seděla a nehodlala se pustit. Malé klíště...
"Prosím, nic nám v tom nebrání. Jsem v opuštěném lese a nikdo tady není. Máme tady klid," usmála se a pokračovala. "Víš jak by se nám dobře tvořilo." oba se velmi zasmáli.
"Jako to chceš to dělat tady?? V lese, na trávě a tak dále?? Bude nám zima" stále se smáli, ale Jared k tomu přidal údiv.
"No já nevím jak ty, ale já jsem docela rozehřátá a navíc, pamatuješ jak jsme byli u Piper?? Mluvili jsme o tom, že by jsme to měli trénovat" teď se Leslie od kolen přesedla trochu blíže a seděla Jaredovi na jeho partiích. Začala mu rozepínat první knoflík u košile. Byla nezřízená něco jí ovládalo a strašně to chtěla znovu prožít.
"Lásko, teď na to není vhodná doba," snažil se Leslie chytit jemně za ruku, ale ona mu dala francouzáka a byl absolutně odzbrojený. Nechal se nadále líbat a nechat si rozepínat i zbytek košile. Bylo mu jasné, že to Less moc chce a nevěděl proč. Byl velmi poddajný a také nechtěl, aby si ona zase nepřipadala pro něj nepřitažlivá, proto jí jednou rukou chytl kolem krku a přitáhl si jí k sobě. Druhou už měl pod její blůzkou a rozepínal jí podprsenku. Byla to ta, kterou měla ještě od Wolfa.
"Jarede," zašeptala a už mu dávala pryč pásek z kalhot. "Jsi úžasný chci to s tebou dělat každý den. Slib mi, že se to budeme pokoušet to stíhat. Dáme si pád dní pauzu od cesty a zůstane hezky tady v tom pěkném lese."
"No-"
"Super"

Sakra co to bylo?? Tak moc jsem to chtěla. Nechápu to. Posadila se a přehodila přes sebe bundu. Jared ještě spal a vypadal, že je absolutně vyřízený.
"Jarede??" jako na povel otevřel oči a hleděl na svoji přítelkyni.
"Dobré ráno" políbil jí a protáhl se. Svaly se mu teď rýsovaly velmi znatelně a na Less to zase přišlo. Ne, ne, ne. Už ne.
"Jsme unavená" přiznala a snažila se dívat jinam, protože zase měla ten pocit, že by na něj nejraději skočila.
"Se ti nedivím. V noci jsi byla no, prostě jako nezřízená střela. Nechápu kde se to v tobě vzalo a abych nezapomněl. Včera jsi mě nenechala domluvit. Dáme si tedy pauzu, ale budeme trénovat, aby jsi mě ve spánku nepopravila. Chápeš snad že bez tréningu to nepůjde."
"Jo, jo to chápu. Musím se naučit ovládat ve všech směrech." oba věděli jak to myslela, ale ani jeden se o tom nahlas nezmínil.
"No a myslím, že bychom už měli začít. Každá noc je pro mě trohcu nebezpečná a jak víš, já nejsem zrovna odvážný," Less chtěla něco namítnout, ale radši nic neřekla a zvedla se. Byla nesvá a nechtěla se začít nic učit. "Začneme s tím že tě naučím myslet na energii. Představ si že já chci napadnout tvou mysl, ochraň svoje myšlenky a vypuď mě ven. Musíš ale dávat pozor, aby to nebylo příliš útočné, protože pro protivníka by to mohlo znamenat pobídnutí k boji. Zkus to" upřeně se jí díval do očí a bylo vidět, že se velmi soustředí. Leslie zatím zkoušela obalovat svou mysl neviditelným obalem. Po chvíli však začala cítit nátlak a představila si jak z toho obalu slézají vrstvy. Vytasila nože a začala jimi šermovat do protější mysli. Zapomněa že ta druhá mysl je Jared. Útočila velmi intenzivně a šíleně. Pro jejího přítele to začalo být mukami. Chvíli ještě držel nátlak, ale pak se stáhl a vrátil se do reality.
Oba byli mimo a těžce oddechovali. Znatelně na tom byl hůř Jared a i když nechtěl dát najevo jak je sláb, tak se sesul k zemi. Less jeho chování napodobila a omluvně se na něj dívala.
"Promiň zapomněla jsem že proti mně stojíš ty," šoupala se k němu a když byla kousek odněho sáhla mu na rameno. "Vážně se ti moc omlouvám."
"To nevadí jen jsem trochu unavený, protože jsi byla vážně agresivní. Tohle jsem jetě nezažil" dívali se sobě do očí a překvapivě teď Leslie necítila svoji sexuální chtivost.
"Já-" nestačila to doříct a běžela dál do lesa. Jared se zvedl a vydal se za ní. Ona běžela ještě nějakou chvíli a potom se nahnula za strom a začala zvracet. Když k ní dorazil Jared chytil jí za vlasy a pokoušel se jeho udržet tak, aby si je nepozvracela.

Když jí to přešlo byla vyčerpaná a cítila, že to příjde znovu.
"Promiň já nevím proč, ale je mi hrozně zle. Z toho útoku do mých myšlenek to, ale není. Cítím to" otočila se k němu a padla mu do objetí.
"To je v pořádku. Když ti bude pořád špatně tak seženeme nějaké léky" zkoušel jí utěšit, ale bylo to k ničemu. Less se cítila hrozně. Připadala si jako slaboch.
"Půjdeme si prosím lehnout??" vypadala tak strašně že nešlo říci ne. Šli si lehnout a to ještě nebyl ani večer a ona odpadla jen co ulehla. Naštěstí dneska nebude mít ty včerejší orgie. Chudáček můj malý. Pohladil jí po vlasech a ulehl vedle Leslie. Představil si jak by se změnil jejich život kdyby do něj vstoupilo dítě jich dvou. Co by to vlastně bylo když ani jeden z nich není úplně obyčejný?? O těchto věcech přemýšlel ještě nějakou chvíli a potom usnul tvrdým spánkem z únavy.

Láska je jako věc stvořena lidmi. Lidmi kteří o ni stojí a váží si jí. Proč je rozdělena tak nespravedlivě jako déšť? Proč každý nemůže mít svůj úděl, který by si zasloužil a který by mu stačil? Proč někteří lásku nepotřebují a někteří už bez ní nedokážou žít? Je jen jediná možnost jak to zjistit... Zamilovat se až do konce života a před smrtí to zhodnotit. Říct jí aby ještě chvíli počkala, protože uvažujete o tom jestli by život, který prožili neměli předtím sdílet s někým jiným. Smrt se vám podívá do očí a v odrazu jejího pohedu uvidíte sami sebe a osobu, která vás celý život nadevše milovala a doufala, že to zjistíte.
Smrt vás vzala do své náruče a vy jste naposledy shlédli na osobu, která je pod vámi a ještě si jí záhuba nevzala. Potom se podíváte vzhůru a zjistíte, že v nebi už jsou všichni o, které jste měli zájem. Celý život jako by se bez toho člověka dole zdál bezcenný, ale nepřejete mu, aby šel za vámi, protože uvidí to co vy a ani aby šel do pekla, protože tam je to horší než v tom nebi kde jste zkončili. Přejete si už jen aby ta osoba žila co nejdéle v klidu a pokoji na zemi.
Jsem bezpodmíněčně zamilovaná do osoby, kterou nikdy nemohu mít. Petrovi je 23, je to úžasný kluk, kterého zbožňuji. Bere mě do náruče, když vidí, že bych se v ní chtěla ocitnout, ale bere mne pouze za skvělou mladší kamarádku. Oba se velmi máme rádi a on asi ví v jaké výši ho mám ráda já. Dnes mi napsal že mě potřebuje. Rozplývám se láskou, vášní a vším co ve mně je. Možná až pro nás jednou příjde smrt, tak se oba naposledy uvidíme po svém boku v odrazu jejího pohledu.

Ankety

1. listopadu 2014 v 20:09 | Evka |  Téma týdne...
Jsou zde všechny ankety ke, kterým se vyjádřím a přispěju svým malým slovem.
-Stačí dát šipku zpět a podívat se pod tu debilní reklamu přes, kterou si toho skoro nikdo nevšimne =D = Toto je realistický návod...

Nová kniha

1. listopadu 2014 v 19:56 | Evka |  Důležité informace!!!
Ahoj!! Vím, už jsem tady dlouho nic nenapsala a je to zásluha mojich profesorů. Mám ale už nějakou dobou trošku zmatené myšleny. Zkrátka psaní Anděle Pomsty mi už leze na mozek - pomalu, ale jistě. Proto budu psát do 20. kapitoly a potom si dám pauzu a začnu sát nový titul. Mám vymyšlených celkem osm návrhu a kamarádka už mi dala jasně najevo co mám začít psát. Takže s Andělem Pomsty budu pokračovat po 20. kapitole někdy jindy. Musím si dát oddech s knihou - Vystupuji ze stínu. Doufám že se vám to bude líbit a ještě asi podám podrobnější info očem to tak v kostce bude (možná =D).

14. kapitola - Nezdvořák

21. října 2014 v 16:34 | Evka |  Anděl pomsty
Dveře se už začaly otevírat. Skřípějící zvuk kovu bylo jediné co jim už dlouhých deset vteřin chybělo v pořadí od jedničky do stovky. Já to zvládnu, já to zvládnu. Udělám to pro Jareda. Pro svojeho anděla. Zachráním nás všechny tři...
"Hej, kočičko pojď. Jsi šíleně sexy. Něco takového jsme tady dlouho neměli" řekl ten muž co vešel do místnosti a chytl Leslie za zadek. Dokonce jí ho začal hladit. Rafael z toho byl tak vedle, že se nezmoh na slovo.
"Ty prasáku! Co si to myslíš? Ještě jednou a kousnu do té ruky takovou silou, že to nepřežiješ!" hrozila mu a vycenila na něj zuby. Vypadala strašidelně. Muž ucuknul a radši jí teď vedl dál po chodbě bez jediné známky neslušnosti. Vešli do dveří, ale chlapík jí nenásledoval pouze za ní zavřel dveře.
"Dobrý večer Lil. Velmi vám to sluší, ale nezlobil bych se kdyby jste toho na sobě měla přece jen míň a vaše ženství porostlo." uchechtl se a pokynul Leslie, aby se šla posadit kousek od něho na železnou židli. Byla vystrašená a proto se nehodlala Wolfovi odporovat.
"Taky nemůžu mít vše" plácla aby nevypadalo divně, že nic neřekla. Potom si všimla, že se jí dívá na prsa... Překřížila ruce, ale on jí je hned zase stáhl dolů.
"Domluvíme se takhle," řekl a odkašlal si. "Liliano vy se budete chovat koketně, nebudete mi odporovat ani mi upírat moji zálibu. Strávíme spolu, dejme tomu, hodinu a potom si můžete popovídat s mojím svěřencem. Nějaké otázky?" zeptal se nakonec a Leslie chtěla mít dotaz o tom v čem mu nebude odporovat, ale přišla jí na mysl lepší věc.
"Necháte Jaredovi tolik energie, vnímání a životní síly na to, aby byl v rozhovoru se mnou v pořádku. Nic víc nežádám." sklopila pohled, protože lhala a bála se že kdyby to zjistil dopadlo, by to špatně.
"Platí. A teď pojď ke mně." poručil a Leslie začala blednout. To je takové prase, ale udělám to pro naši záchranu. Někdo to musí zvládnout... Leslie přišla k němu a lehce si mu sedla na klín. Začala mluvit samé blbosti a doufala, že ho to oblbne. Wolf jí však neposlouchal a jen pozoroval její tělo.

"Myslím že už je to hodina." připomněla se potom a nemohla se dočkat chvíle s Jaredem. Už se začala zvedat, ale on si jí chytl kolem pasu.
"Jistě. Oba jsme si to nadmíru užili že? A proto mám pocit, že po mé báječné společnosti si zasloužím odměnu. Napadlo mě že takový jemný polibek. Prahnu po něm od té chvíle kdy jsi vstoupila do dveří," Less se chtěla odtáhnout, ale tím by vše zkazila a tak se usmála a dala mu letmou pusu. "Chceš se stačit ještě v noci? Přece jen teď nejsi moc žhavá..."
"Ne děkuji. Teď chci vidět Jareda pane Wolfe." řekla přísně.
"Dobrá..." pokynul směrem ke dveřím na druhé straně místnosti. Okamžitě se k nim rozběhla. Hlídač když viděl rychlost kterou nabrala, radši začal otvírat.
"Jarede!!" vykřikla a vrhla se k němu na zem.
"Jsi to opravdu ty?? Jak jsi se sem dostala?" svíral jí v náručí i přes svou oslablost.
"To je na dlouho. Musíme se odsud dostat. Rafael na tom taky není nejlépe." odtáhla se a hleděla do jeho zelených očí, které teď byly plné smutku a bolesti.
"Zbyla mi ještě nějaká síla... Můžu vyvolat otřes, ale museli byste toho s Dragonem využít ve správnou chvíli. Co to máš na sobě??"
"Bez tebe nejdu a to oblečení mi dal tvůj otec na večeři s ním. Chtěla jsem tě vidět a tak jsem souhlasila" usmála se a doufala, že se usměje i Jared, ale on se pouze rozzuřil. Začaly mu oči žhnout černotou...
"Ten prasák! Co si o sobě myslí?? Já ho zabiju!! Nenávidím ho!!" už byl na nohou a chystal se proběhnout železnými dveřmi.
"Jarede. Uděláme to chytřeji! Dost" teď autorita z Leslie doslova sálala. Zářila z ní síla a moc a Jared se zastavil.
"Co to děláš??" díval se na ní a začal se vracet do normálu. "Kdo je tvůj otec??"
"Já nevím, nikdy jsem o nepoznala."
"Arggg," uslyšeli z vedlejší místnosti. Jako na povel ustoupily ke jedné zdi. "Ty!!" ukázal svojí prstem na Leslie.
"Opovaž se na ní sáhnout ty zrůdo!" teď byli oba proměnění a vrčeli na sebe.
"Hádej proč jí miluješ?? Žádná dívka ti není dost dobrá, protože jsi zlo samo, aby jsi přežil potřebuješ strašlivé dobro. Ona je to dobro. Ona se jmenuje úplně jinak!! Myslel jsem že její otec nemá dítě a taky jsem se velice pletl. Její otec byl taky anděl. Ale byl to Anděl Spásy. Já osobně jsem ho před patnácti lety zabil." Leslie teď hleděla na toho podivného muže s otevřenou pusou, odstrčila Jareda a postavila se naproti Wolfovi.
"Vy...!!" síla, která v ní stále sílila teď upoutala všechny kolem.
"Tvůj otec se jmenoval Liesel. Už chápu co myslel tím Leslie." začal se smát. Less byla tak naštvaná a naplněná energií, že vybuchla. Z těla jí vystřelily střepy a zasáhly všechny, kromě Jareda. Ten byl pod její ochranou. Všichni teď leželi na zemi a byli mrtví.
"Co jsem to provedla" začala brečet a hned následně se zhroutila k zemi.
"Klid" snažil se jí utěšit Jared.
"Radši na mne nesahej, ještě ti ublížím...," zvedla hlavu a byla na pokraji sil. "Rafael!!" okamžitě oba byli na nohou a běželi k té místnosti kde byli uvězněni s Rafem. Běželi dlouho, protože tato stavba byla hotové bludiště.

Dveře byly vyražené a uvnitř ležel zakrvácený Rafael. Vedle něj byli mrtví ještě dva chlápci. Raf byl zkroucený bolestí. Bylo jasné že se tady muselo ještě něco stát.
"Museli ho zabít ještě než jsi vypustila energii. Leslie je mi to moc líto, že si tohle musel vytrpět jen kvůli mně. Promiň už mu nedokážu pomoct." mluvil sklesle a jako raněný. Položil jí dlaň na rameno, ale ona ucukla a vrhla se k mrtvému Dragonovi.
"Je to moje chyba, mohl to přežít, kdybych si na něj vzpomněla. Jsem sobecká." stále plakala a Jared si nevěděl rady jak jí utěšit. Oboum bylo jasné že musí zmizet, ale ani jeden nedokázal opustit mrtvého kamaráda. Nenávidím se!! Jsem sobec první třídy. Zasloužil si normální život. Co když měl dívku, sourozence, rodinu?? Kéž bych si to s ním mohla vyměnit... Blo by to spravedlivější.
"Doudám že nepřemýšlíš o věcech, které by se už nedaly vrátit..." ozval se po nějaké době Jared vedle Leslie.
"Ne, nepřemýšlím," zalhala a pohladila Rafa po tváři a začala se zvedat. "Promiň."
"Měli bysme vyjít než tady dorazí policie"
"Jo, taky si to myslím, ale s nějakými běžeckými výkony u mně nepočítej. Jsem absolutně vysílená, zvládnu maximálně kilometr a potom odpadnu" řekla pokrčila rameny.
"Vezmu tě na záda a dávám ti rozkaz, aby jsi psychicky odpočívala. Budu se snažit běhat pohodlně" Leslie mu tedy vyskočila na záda a vybíhali z baráku ven.

13. kapitola - Masakr

13. října 2014 v 18:56 | Evka |  Anděl pomsty
"Vstávejte ospalci" radovala se z nového dne Leslie.
"Ehh, no jo" Rafael se probral a opřel se o zdravou ruku. Leslie na něj přenesla dobrou náladu.
"Jarede, vstávej. Je moc pěkně po několika dnech" třásla s ním a dala mu pusu. Konečně se usmál, ale oči měl pořád zavřené.
"Co jsi taková veselá??" už seděl a všichni se usmívali, ale Jareda už to přecházelo.
"Je pěkně, ale co se tobě stalo??" sedla si mu na klín a vyčítavě na něj hleděla.
"Víš, já... Můj otec je blízko. Už mi to ubírá sílu. Nechtěl jsem ti to říkat, ale už je hodně blízko. Ví kde jsme." tvářil se provinile, protože věděl, že to měl říct dřív. Raf byl mimo a tak radši mlčel.
"Musíme se dostat ze střechy dokud nám zvládneš pomoct dolů," čekal že se Less bude zlobit, ale asi to pochopila. "Co všechno se ti Rafe stalo??" teď se zase přišoupla k Dragonovi.
"Já-" než stačil něco říct, ujal se slova Jared.
"Má zlomenou ruku, pohmožděný kotník, a vážně hodně rozbitý obličej plus hlavu. Jestli má otřes mozku, tak se to ještě neprojevilo" okamžitě podal informace.
"Zvládne se pohybovat??" strahovala se Leslie a soucitně se dotkla Rafana.
"S pomocí asi ano. Přece jen nejsem doktor a chceš to zašít?? Rána se ti totiž dost rychle hojí." otočil se na Rafaela a zvídavě koukal.
"Myslím že nebude třeba" kývnul a pokusil se postavit. Leslie odložila svoji deku a chtěla mu pomoci, ale následně zjistila, že nemá tričko.
"Emm, promiňte" začervenala se a vrhla se k batohu najít jednu starou mikinu. Zatímco hledala Rafan už byl na nohou.
"Chytni se, dostanu dolů nejdřív tebe Dragone" čekal a pak se zase vrhl dolů. Leslie, už oblečená, balila věci. Hodila si batoh na záda a už na ní čekal Jared.
"Držíš se?" Less nemusela ani odpovídat, protože to byla řečniská otázka a okamžitě skočil ze střechy.

"Můžeme??" zeptala se když všichni tři byli dole.
"Jo, ale-" chytil se za spánek a zkroutil se bolestí.
"Jarede!" zachytila ho Leslie. "Co se děje??"
"Je blízko, hodně blízko... Bolí to" skučel a nehodlal se zvednou z kleku i když věděl, že musí okamžitě pryč.
"Myslím že nám není blízko, řekl bych že ho máme přímo na dosah čtyř metrů." hleděl zaražený Rafael na začátek slepé uličky. Stáli tam tři muži v černém oblečení. Vypadali na mafii, ale i ta by před takovou skvadrou uprchla. Jared okamžitě zvedl hlavu a hleděl prostřednímu muži do očí.
"Zdravím tě synu. Máš moc pěknou přítelkyni a kamaráda. Čekal jsem že dopadneš hůř, ale pro jistotu jsem přivedl i pár posil. Musím ti lichotit že??" na starnách se objevilo asi dalších pět chlápků.
"Zmizte!!" vyštěkla Leslie a v očích jí plál hněv.
"Leslie, nedělej to" slyšela Rafa.
"Jděte pro ně. A tu bojovnici si vem ty Benete, mně prosím přenechte mého syna." všichni vykračovali k nim. K Leslie šel mohutný a opálený zápasník. Měl nejméně dva a půl metru. Rafa si vzali další tři, protože se postavil do útočné pozice boxera a směrem k Jaredovi šel jeho otec. Samotný ďábel!
"Pojď krasotinko," už k ní natahoval tu svoji ruku, ale Leslie ho kousla a praštila do nosu. "Chceš se prát holčičko??"
"Neříkej mi holčičko ty blbče!" křičela, ale muž jí svázal ruce i nohy, zalepil jí pusu páskou a přehodil si jí přes rameno. Stále se vzpírala a tak dostala pěknou ránu do hlavy. Ani už nezjistila jak na tom byli kluci.

Jared byl táhnut a Rafael byl taktéž jako Leslie v bezvědomí. Bylo to strašné!! Neměli ani ponětí kde jsou a jak dlouho jsou pryč od té budovy. Byli absolutně mimo. Po nějaké době však dorazili k opuštěnému skladišti, kde se dělo svoje.

"Jarede, Rafaeli!!" vykřikla Leslie když se probrala. Už neměla pásku na pusu a byla v nějaké místnosti bez oken a s velkou tmou. Jediné co zde svítilo byla poblikující zářivka. Na opačné straně místnosti ležel Raf, ale Jared tady nebyl. Chtěla se zvednout a jít si pro útěchu, aspoň k němu, ale měla na rukou jakési řetězi a nemohla se hýbat. Začala srdceryvně plakat. Umřou tady, všichni tři! Tohle není fér!! Proč nás nemohli unést růžoví jednorožci? Proč zrovna banda čehosi z pekel nebo z čeho!? Kde je její Jared?? Po hodině ticha se začal probírat Rafan.
"Rafane!!" vykřikla znovu a snažila se vyprostit s okovů.
"Leslie, kde je Jared??" ptal se a zvedal se.
"Nevím, bojím se. Nikdo tady ani nebyl. Nemají tady ani žádnou kameru." vysvětlila a kov jí dělal šrámy na rukou.
"Počkáme, tak dlouho by nás bez dozoru nenechali, ale mám zlý pocit, že nejsme ti co to mají horší" zamračil se a pokýval hlavou.

"Vstávejte!!" do místnosti vešli dva idioti a do Leslie i Rafaeli kopli. Ti se okamžitě narovnali a stáhli svaly. Okovy jim vystřídaly pouta.
"Kam jdeme??" pípla Leslie, protože se jich doopravdy bála a hněv jí vyprchal.
"Za panem Wolfem zlatíčko," zatahal jí za vlasy a vyhodil ze dveří. "Chce se svámi přivítat a domluvit se svámi na dalším postupu. Možná dostanete i nějaký prášky proti hladu a žízni. Buďte hodní nebo to schytáte jako ten jeho spratek. Naštěstí mu už rychle vyprchává život." stále držel Leslie za vlasy. Dost to bolelo, protože jí tahal za sebou. Šli dlouhou chodbou až konečně narazili na kovové dveře. Ten co držel Dragona otevřel dveře a oba skončili na zemi před tím odporným chlápkem Wolfem.
"Doufám, že jste nabrali síly, protože to teď bude asi náročný postup. Víte já jsem milý člověk, ale nesnesu neposlušnost. Rozumíte?? Musíte hrát podle mojí hry a né podle vašich karet. Takže-"
"Jarede!!" zařvala Leslie a snažila se rozběhnou jeho směrem, ale nemohla. Ten chlap jí držel příliš pěvně. "Odpověz mi aspoň!" ale on neodpovídal, ležel na zemi a nehýbal se.
"Řekl jsem takže!!! Skroť ji!!" Leslie dostala facku a už se neopovážila ani pípnout. Wolf se usmál a pokračoval: "Takže dokud Jared nezemře, budeme se zabývat vámi. To je zdejší plán. Prozetím... Teď se mi představíte a já na oplátku vám"
"Prozraďte kolik vám je a jak se jmenujete? Nebo počkat!!" rozkřikl se a zaměřil se na Rafa. "Ty jsi Dragon, že ano??"
"Říká se mi tak, ale jmenuji se Rafael" odpověděl a sklopil pohled.
"Nečekal jsem že se ještě někdy setkáme" zářil Wolf.
"Já vás ale neznám" nenechal si vzít slovo Raf.
"Není divu byl jsi ještě dítě. Když jsem chvíli dělal doktořinu tak jsem zabil tvoje rodiče - byli to doktoři víš. A chtěl jsem i tebe, ale jedna sestra začala volat o pomoc. Stihl jsem ti přeřezat jen kousek žíly... Chudáček ta sestra. Kvůli té hlouposti, kterou udělala přišla o život." vyprávěl a usmíval se. Rafael jen s otevřenou pusou hleděl, ale potom se vzpamatoval.
"Vy jeden hajzle!" vystartoval na něj a doopravdy se mu to povedlo. Neohlížel se na své zranění a srazil Wolfa na zem. Dával mu nesčetně ran dokud ho neodvedl jeden muž.
"Tak toto jsem doopravdy nečekal! Taková drzost! Odveďtě ho a žádnou vodu. Tuhle tu ještě nechte." poručil.
"A ty??" otočil se k Leslie a měl zase ten odporný ton hlasu.
"Perpetua..." odpověděla lživě.
"Nelži! Vím že je to něc na L... Ale nevím co" řval zase.
"Nechci aby jste věděl mé jméno."
"Okamžitě-"
"Jmenuji se Lillian a je mi šestnáct! Stačí??" byla velmi naštvaná a rozzuřená.
"Vůbec mi to nestačí Lilliano, povečeříš se mnou a když budeš hodná a budeš dělat co řeknu, tak tě možná nechám chvíli s ním," kývl k Jaredovi. "Nechápu jak můžeš Gabriela mít ráda. Jsi hloupá víš to?? Ale taky jsi krásná, ale to jistě víš" stále se na ní usmíval a ona mu věnovala jen odporný úškelbek.
"Chci aby jste mě a Rafa aspoň nechal pohybovat po tě betonové místnosti, když k nám nedáte Jareda!" začala vyjednávat.
"Dobře, ale na oplátku ti pošlu po Benovi oblečení ve, kterém budeš na večeři." natáhl k ní ruku. "Domluveno??" Lelsie trochu váhala, ale nakonec přijala.
"Domluveno i se setkáním s Jaredem" luskl prsty a Leslie dostala už druhu ránu do hlavy.

"Less" usmíval se nad její hlavou Raf.
"Ahoj, zase mě praštili, i tebe??" ptala se.
"Jo, ale už nejsme přivázaní a nechali ti tady nějaký balíček. Nesmím ho otevřít." oznámil jí.
"Jo já vím. Smluvila jsem to s ním za to, že půjdu na jeho večeři a budu dělat co bude chtít. Prý v nějakém oblečení. To bude toto. Zvedla se šla k balíčku. Otevřela to a byla zděšená. V balíčku leželo něco jako průhledná podprsenka (průhledná typu - krajka, volné míšto, krajka, volné místo...) a kalhotku stejného typu. Obojí bylo černého typu. Počkat ještě tam něco zbylo... Boty na podpatku.
"Emmm, co tam máš??" ptal se z dálky Raf, protože se bál jejího výrazu.
"Budu vypadat jako štětka!! Dal tady dokonce i řasenku a takové kraviny!!" zuřila a mrskla se vším o zem.
"Možná ti to bude slušet" snažil se jí ukonejšít, ale Leslie vybuchla.
"Ten zasranej, arogantní, necitlivý zmetek mě vydírá!! Já si s ním musím promluvit." řvala.
"S kým??" nechápal Dragon
"S Jaredem. Budu s ním možná chvíli mluvit." už se uklidnila, ale mluvila sklesle.
"Ty to zvládneš" povzbuzoval jí.
"Ani nevím jak si to mám obléct" stěžovala si a dívala se na vršek oblečení.
"Já ti pomůžu, teda jestli budeš chtít. Přece jen je to takové-"
"Prosím" začala škemrat o pomoc.
"Začneme oblečením, hmm??" Lelise přikývla a svlékla se. Rafael byl slušný a proto se snažil nedívat. Snažil... Bylo jí to akorát, ale byla v podstatě nahá. Prohrábla si vlasy a čekala co řekne její kamarád.
"Nooo, mohlo to být horší" snažil se zachránit situaci, ale horší to být nemohlo.
"Lháři," zkřížila ruce na prsou. "Pomož mi se namalovat. Úplně se mi třesou ruce." namaloval jí a na konečný výsledek nechtěl ani pomyslet, protože už teď vypadala jako ...

Má smysl něco plánovat??

12. října 2014 v 10:56 | Evka |  Má smysl něco plánovat?
Má smysl plánovat si život, když mi ho zase stejně změní? Proč bych si vlasně měla sbírat myšlenky s plánování? Asi stejně uteču někam hodně daleko, daleko pryč od přátel, rodiny, poviností, zájmů a všeho dalšího... Je to skvělý pocit - ta myšlenka, kterou v sobě uchovávám, ale zvládnu to? Jistě, jsem to přece já, já která jsem odvážná a sebejistá. Nikdo mě nemůže zastavit. Mám to skvěle naplánováno. Celý život dopředu! Co víc si můžu přát, než štěstí, které mám vlastní myslí vytvořeno a zastaveno v neproniknutelné skulině. Budu mít lepší život. Já tomu věřím....

Kufry mám zbalené a ruzum také. Můžu jít na příč novému životu a nejlepší bude když do něj vykročím po svých vlastních nohách. Vyjdu ze dveří, šlápnu na chodník a jdu směrem lepšímu životu. I když je noc je tady stále plno známých tváří, které nechápou co se děje. Neví že už mám celý život naplánovaný do poslední minuty. Mohou mi pouze v podvědomí závidět.

Támhle jsou mé kamarádky, tam zase má rodina,- stále procházím bez menšího zájmu kolem - na pravo moji profesoři, nalevo moje škola a naproti mě zatím stále není nic co by mělo chuť mě zastavit. Už jsem chtěla říct zbohem mé bývalé vše, ale mám před sebou bariéru. Jediné co mě dokáže v tomhle nic zastavit byl on. Ten co ve mně tak dlouho chyběl. Ten prostředek, který spojí všechny části neznatelného štěstí, aby se tomu tak dalo říkat.

Věci už leží na zemi a ruzum mě opustil. Rozběhla jsem se napříč bariéře a snažila se jí myslí odstrčit, protože se mi plány začínaly rozplývat v záplavě smyslů. Když jsem k němu doběhla stál nehnutě a pozoroval mě.
"Proč se mě snažíš odstrčit?" zeptal se a neustupoval.
"Protože mám naplánovaný celý život a tohle jsem tam nedoplánoval. Celý harmonogram se zhroutí."
"Věděla jsi že ti něco chybí, že..." tvářila jsem se, že jsem ledová a neumím se rozpustit, ale on to dokázal. Věděl proč odcházím i když jsem si to neuměla připustit.
"Já, věděla jsem že mi chybí podstatná část života, ale nevím jaká" kroutila jsem hlavou.
"Nebyl jsem to já?" stále byl nehybný. Nechtěla jsem si to připustit, ale on měl pravdu.
"Ano" připustila jsem a otočila se směrem ke všem, které jsem se chystala opustit. Nedokázala jsem to říct nahlas, ale v duchu mi ta slova běžela nesčetnou rychlostí... Život se nedá naplánovat, vždycky je něco lepšího co plán změní a ten člověk ho příjme bez jakkých koliv okolků, protože jeho mysl to věděla, ale nechtěla to prozradit.

Můj plán se sesypal k zemi a voda ho spláchla s sebou. Co kdybyb si udělala nový?? Nebyl by lepší?? Ne!! - křičila teď má mysl a já věděla, že jí musím poslechnout, protože moje štěstí teď drželo pohromadě díky jedinému dílku, který scházel takovou dobu!

Kam dál